Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po deváté vyjíždím v neděli z Oravské Polhory s tím, že koncert SHITBRAINS z Los Angeles a SKIPLIFE odevšad ve Starém Plzenci naprosto v pohodě stíhám. Protože koncerty dvou kapel, které dohromady hrají ani ne půl hodiny rozhodně nezačínají v šest hodin. Chyba. V šest hodin tedy nezačínají, ale v půl sedmé už ano. Takže na mobilu svítí 18:20 a já se právě nacházím po celodenní cestě na porcelánovém trůně a zjišťuji, že SKIPLIFE mají výkop za deset minut. V 18:25 jsem za volantem a v 18:43 parkuji ve Starém Plzenci. A co myslíte, stihnul jsem SKIPLIFE? Cože hrají? Powerviolence. Takže je to jasné. Asi o třicet sekund nestihl. Pech.
Tak snad bude set SHITBRAINS náplastí na tohle bebí. Dvojice Anthony a Emi z města andělů si minulý rok zcela podmanila Obscene Extreme. Vydali společné splitko s CONTROLLES EXISTENCE pod Wise Grind Records a toto pouto stvrdili i společným turné, jehož součástí byl i nejextrémnější festival světa. Kdyby se na Obscenu rozdávaly ceny sympatie, tak nebudou mít konkurenci. A tady na chodbě ke zkušebně kapel LILIXELBE a HYACINTH to není jiné. Před koncertem jsem upozorněn, že ucpávky jsou nutnost. SKIPLIFE zkoušeli odolnost okolních okenních tabulek a prý vydržely jen tak tak. O tom může svědčit i jeden ze PAčkových repráků, který evidentně potřebuje výměnu. Naštěstí vedle ve zkušebně se zrovna jeden válí a tak se může vykopnout.
Koncert je intenzivní. Kolotoč, ve kterém si nejste jistí, jestli vám hlavu drtí powerviolence nebo grindcore. A vlastně je to jedno. SHITBRAINS - to jsou neustálé změny tempa, přímo hromada nápadů a hodně pestrý kaleidoskop naklepaných riffů a stopek. Fascinuje mě Anthony, který za bicími vypadá jako chobotnice v epileptickém záchvatu a ještě při tom stíhá intenzivně řvát do mikrofonu. V jeho hře je nekonečná porce temperamentu. Při hraní občas vyplázne jazyk a vy nevíte, jestli to dělá schválně nebo v rámci soustředění na to všechno, co musí zvládnout. Chvíli vypadá jako labrador, který kouká z okénka jedoucího auta. Jazyk plazí i Emi a i ona při tom vypadá plně zaměstnaně kytarou a vokálem. Před koncem děkuje lidem co přišli a vypadá dojatě. Dost podobně působila i před rokem na Obscenu a pro mě je to velmi silný moment. Skupina z Los Angeles hraje na chodbě noname budovy někde ve Starém Plzenci a cedí emoce, jaké rozhodně nezažijete ani v O2 Aréně. Koncert trvá snad patnáct minut a pak následuje vydupaný přídavek. Po všech stránkách dokonalé. Chodba koncerty rulez.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
