Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po deváté vyjíždím v neděli z Oravské Polhory s tím, že koncert SHITBRAINS z Los Angeles a SKIPLIFE odevšad ve Starém Plzenci naprosto v pohodě stíhám. Protože koncerty dvou kapel, které dohromady hrají ani ne půl hodiny rozhodně nezačínají v šest hodin. Chyba. V šest hodin tedy nezačínají, ale v půl sedmé už ano. Takže na mobilu svítí 18:20 a já se právě nacházím po celodenní cestě na porcelánovém trůně a zjišťuji, že SKIPLIFE mají výkop za deset minut. V 18:25 jsem za volantem a v 18:43 parkuji ve Starém Plzenci. A co myslíte, stihnul jsem SKIPLIFE? Cože hrají? Powerviolence. Takže je to jasné. Asi o třicet sekund nestihl. Pech.
Tak snad bude set SHITBRAINS náplastí na tohle bebí. Dvojice Anthony a Emi z města andělů si minulý rok zcela podmanila Obscene Extreme. Vydali společné splitko s CONTROLLES EXISTENCE pod Wise Grind Records a toto pouto stvrdili i společným turné, jehož součástí byl i nejextrémnější festival světa. Kdyby se na Obscenu rozdávaly ceny sympatie, tak nebudou mít konkurenci. A tady na chodbě ke zkušebně kapel LILIXELBE a HYACINTH to není jiné. Před koncertem jsem upozorněn, že ucpávky jsou nutnost. SKIPLIFE zkoušeli odolnost okolních okenních tabulek a prý vydržely jen tak tak. O tom může svědčit i jeden ze PAčkových repráků, který evidentně potřebuje výměnu. Naštěstí vedle ve zkušebně se zrovna jeden válí a tak se může vykopnout.
Koncert je intenzivní. Kolotoč, ve kterém si nejste jistí, jestli vám hlavu drtí powerviolence nebo grindcore. A vlastně je to jedno. SHITBRAINS - to jsou neustálé změny tempa, přímo hromada nápadů a hodně pestrý kaleidoskop naklepaných riffů a stopek. Fascinuje mě Anthony, který za bicími vypadá jako chobotnice v epileptickém záchvatu a ještě při tom stíhá intenzivně řvát do mikrofonu. V jeho hře je nekonečná porce temperamentu. Při hraní občas vyplázne jazyk a vy nevíte, jestli to dělá schválně nebo v rámci soustředění na to všechno, co musí zvládnout. Chvíli vypadá jako labrador, který kouká z okénka jedoucího auta. Jazyk plazí i Emi a i ona při tom vypadá plně zaměstnaně kytarou a vokálem. Před koncem děkuje lidem co přišli a vypadá dojatě. Dost podobně působila i před rokem na Obscenu a pro mě je to velmi silný moment. Skupina z Los Angeles hraje na chodbě noname budovy někde ve Starém Plzenci a cedí emoce, jaké rozhodně nezažijete ani v O2 Aréně. Koncert trvá snad patnáct minut a pak následuje vydupaný přídavek. Po všech stránkách dokonalé. Chodba koncerty rulez.
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Minule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
